Model společné ingroupové identity je teoretický model navržený Samuelem L. Gaertnerem a Johnem F. Dovidiem, který nastiňuje procesy, jejichž prostřednictvím může dojít ke snížení meziskupinového zkreslení. Intergroup bias je preference jednoho člena ve skupině před vně skupiny. Model společné ingroupové identity, odvozený od přístupu k sociální identitě k meziskupinovému chování, je zakořeněn v procesu sociální kategorizace, neboli v tom, jak lidé chápou hranice skupiny. Model popisuje, jak může být meziskupinové zkreslení sníženo, pokud lze členy různých skupin přimět k tomu, aby sami sebe pojali jako součást stejné skupiny, pak by se u nich vyvinuly pozitivnější postoje bývalých členů skupiny. Jednotlivec změní způsob, jakým nahlíží na skupinu mimo skupinu, prostřednictvím procesu sociální kategorizace zvané rekategorizace, kdy se bývalí členové skupiny mimo skupinu začlení do individuálních reprezentací skupiny uvnitř.
Model společné skupiny identit identifikuje potenciální příčiny a výsledky procesu rekategorizace, který mění společnou identitu ingroupy jedince. Model předpokládá, že meziskupinové zkreslení odráží upřednostňování ve skupině spíše než odchýlení se od skupiny. Gaertner v modelu popisuje chování, emocionální a sociální interakce mezi členy skupiny, které mají být začátkem procesu rekategorizace, nebo příčiny (viz obrázek 1). Výsledky nebo důsledky těchto kognitivních a motivačních procesů pak mění postoj jedince tak, aby byl pozitivnější vůči outgroup. Model zahrnuje také reprezentační mediátory, nebo procesy rekategorizace, které mění způsob, jakým nahlížíme na skupinu. Příkladem reprezentačního mediátora by byla rekategorizace ingroupy jedince a outgroup z „my“ a „oni“ na „my“.
Diagram modelu společné ingroupové identity Gaertneru
Kauzální faktory (vlevo) v modelu jsou navrženy tak, aby ovlivnily kognitivní reprezentace členů celé skupiny. Kognitivní reprezentace jedince, jako například to, zda se vnímá jako jedna skupina nebo dvě podskupiny v rámci jedné skupiny, pak ovlivní specifické kognitivní, afektivní a behaviorální důsledky (vpravo). Kauzální faktory modelu ovlivňují kognitivní reprezentaci (střed) jedince v jeho členstvu do jeho skupiny a mimo skupinu, které následně zprostředkovávají vztah.
Ačkoli k sociální kategorizaci obvykle dochází spontánně na základě blízkosti, podobností nebo dokonce sdíleného osudu, není zcela nekontrolovatelná nebo nezměnitelná. Model skupiny identity společného ingroupu využívá síly toho, jak se sami kategorizujeme do sociálních skupin, a přesměruje ji směrem k eliminaci meziskupinové předpojatosti s rekategorizací. Reategorizace podněcuje členy obou skupin, aby se považovali za členy společné nadřazené skupiny. Reategorizace navíc nevyžaduje, aby jedinec odmítl svou původní podskupinovou identitu ve prospěch nové inkluzivní skupinové identity. Spíše může být přítomna dvojí identita, kdy se jedinci považují za členy různých skupin, kteří pracují na stejných cílech.
Podle modelu mohou různé typy vzájemné závislosti mezi skupinami a kognitivní, percepční, afektivní, jazykové a environmentální faktory buď nezávisle, nebo ve shodě měnit kognitivní reprezentace jedince agregátu. Tyto faktory mohou v podstatě nepřímo snižovat předpojatost mezi skupinami tím, že usnadňují transformaci vnímání hranic skupiny členy z „my“ a „oni“ na inkluzivnější „my“. Společné identity skupiny lze dále přímo dosáhnout zvýšením důležitosti stávajících společných nadřazených členství (např. tým, škola, společnost, národ) nebo kategorií (např. studenti) nebo zavedením faktorů, které jsou sdíleny členstvími (tj. společné cíle nebo osud). Z tohoto pohledu rysy specifikované Allportovou (1954) kontaktní hypotézou, jako je kooperativní interakce, rovné postavení a rovnostářské normy, snižují předpojatost mezi skupinami tím, že poskytují prostředí, které pomáhá při transformaci individuálního vnímání skupinových hranic ze dvou skupin na jednu inkluzivnější skupinu.
Teoreticky má dosažení společné identity skupiny za následek sníženou předpojatost mezi skupinami, protože členství ve skupině je vykreslováno na inkluzivnější úrovni. V důsledku toho jsou kognitivní a motivační procesy, které obvykle generují pozitivní pocity vůči členům skupiny, rozšířeny nebo přesměrovány na bývalé členy skupiny, a to kvůli jejich reklasifikovanému statusu skupiny. Existence společné identity skupiny nevyžaduje, aby jednotlivci odmítli svou původní identitu podskupiny ve prospěch nové inkluzivní identity.
Velký soubor výzkumů ve smysluplných kontextech „reálného světa“ poskytuje podporu použitelnosti modelu společné ingroupové identity. V rozmanité škále situací mezi skupinami bylo prokázáno, že podmínky specifikované kontaktní hypotézou (tj. kooperativní interakce) snižují předpojatost mezi skupinami prostřednictvím přeměny reprezentací členů oddělených skupin na jednu inkluzivní skupinu. Tato zjištění byla prokázána u různých skupin včetně studentů navštěvujících multietnickou střední školu, bankovních manažerů, kteří zažili firemní fúzi, a u nedávno vzniklých nevlastních rodin. Studie dále prokázaly, že jednotlivci vyjadřují pozitivnější postoje k rasovým skupinám, když je společná nadřazená identita zvýrazněna. V terénním experimentu prováděném na fotbalovém stadionu Univerzity v Delaware oslovili tazatelé (buď White nebo Black) bílé fotbalové fanoušky, kteří měli na hlavě buď klobouk domácího týmu (podmínka společné ingroup identity), nebo klobouk hostujícího týmu (podmínka kontroly). Fotbaloví fanoušci více vyhovovali černým tazatelům, když měl tazatel na hlavě klobouk domácího týmu, což naznačuje, že s (černými) členy outgroup bylo zacházeno příznivěji, když byli vnímáni jako sdílející více inkluzivní společnou ingroup identitu.
Rané studie modelu identity společného ingroupu provedené Gaertnerem a Dovidiem analyzovaly, jak stupeň diferenciace mezi skupinami ovlivňuje zastoupení skupin a postoje mezi skupinami. V jedné studii byl zkoumán vliv fyzického uspořádání sedadel do té míry, do jaké se dvě skupiny vnímají jako jeden celek. Dvě skupiny po čtyřech účastnících (AAAA a BBBB) se sešly v oddělených místnostech, aby projednaly řešení problému, a pak se sešly kolem osmibokého stolu jako jedna skupina. Uspořádání sedadel bylo nakonfigurováno v odděleném (AAAABB), částečně integrovaném (AABABBAB) nebo plně integrovaném vzoru (ABABABAB). Výsledky ukázaly, že účastníci, kteří zažili větší integrované uspořádání sedadel, zažili sloučení jako jeden celek a vykazovali menší zaujatost ingroup. Podobně relativní hodnota přínosu členů k řešení, hodnocení vstřícnosti mezi podskupinami a v rámci podskupin a důvěra v řešení sloučené skupiny rostly s větší integrací sedadel. Účastníci, kteří považovali agregovanou skupinu za jeden subjekt, vnímali skupinu jako více spolupracující, demokratickou, příjemnou, blízkou a úspěšnou než účastníci, kteří vnímali agregovanou skupinu jako dvě jednotky. Tyto výsledky naznačují, že manipulace s uspořádáním sedadel mění reprezentace skupiny a ovlivňuje zaujatost skupiny.
Kritika modelu společné ingroupové identity primárně zpochybňuje dlouhodobou účinnost přístupu navrženého v modelu. Potenciál společné ingroupové identity pro usnadnění pomoci naturalistickým skupinám s historií konfliktů byl testován na univerzitním fotbalovém zápase. V tomto experimentu bylo prokázáno, že význačné nadřízené a podskupinové identity zvyšují vyhovění chování při žádosti o pomoc od osoby jiné rasy, jak bylo vysvětleno výše. Nicméně snížení předpojatosti je prokázáno pouze po přechodnou dobu.
V laboratorním experimentu byli zkoumáni rasoví členové skupiny sdílející společnou nadřazenou identitu. Výsledky ukazují, že hodnocení bílého partnera bylo rovnocenné pro tým a individuální podmínky. Hodnocení černého partnera však bylo výrazně pozitivnější v týmovém stavu než v individuálním stavu. Navíc hodnocení černého partnera v týmovém stavu bylo ještě příznivější než hodnocení bílého partnera. Tyto výsledky ukazují, že rasoví členové skupiny sdílející společnou identitu byli ve srovnání s ostatními podmínkami hodnoceni obzvláště pozitivně, ale neprokazují, jak dlouho je společná identita zachována.
Bylo prokázáno, že vystavení vzdělání snižuje orientaci na společenskou dominanci a symbolický rasismus. Bylo prokázáno, že zvýšená úroveň vystavení vzdělání vede ke snížení míry orientace na skupinovou dominanci mezi různými univerzitními obory a ke snížení míry do očí bijících a jemných etnických předsudků. Protože se studenti považují za součást nadřazené skupiny, ostatní otázky rozdílů mezi podskupinami jsou zmírněny.
Zaujatost mezi skupinami se může projevit buď jako tradiční rasismus, nebo jako averzní rasismus. Například po událostech hurikánu Katrina v roce 2005 vznikla velká kontroverze ohledně této události a toho, jak se s úlevou nakládá. Na jedné straně měli černoši pocit, že úleva přichází kvůli rasismu pomalu. Průzkum ukázal, že 60% černochů má pocit, že úleva přichází pomalu, protože většina obyvatel New Orleans a postižených jsou černoši. Na druhé straně měli běloši pocit, že vinu nesou obyvatelé New Orleans. Na stejném pólu, jak bylo uvedeno výše, pouze 12% bělochů mělo pocit, že úleva přichází pomalu, protože oběťmi jsou hlavně černoši. Ve studii provedené Gruschowem a Hongem bylo prokázáno, že rekategorizace mění vnímání předsudků vůči Black out-group. Když se běloši identifikovali jako „američtí“, měli větší sklon obviňovat oběti hurikánu Katrina ze své prekérní situace. Když se identifikovali jako „bělošští američané“ nebo „evropští američané“, bylo méně pravděpodobné, že budou obviňovat oběti. Pro většinu bělošských Američanů není titul „američtí“ vnímán jako souhrnný titul pro všechny Američany (z nichž menšiny jsou jistě zahrnuty). Tím, že bělošští Američané poskytovali dvojí identitu v identifikaci „běloši/evropští američané“, byli schopni nahlížet na sebe jako na součást dvou skupin, z nichž jedna, americká (aby zahrnovala všechny Američany) byla nadřazená. Meziskupinová předpojatost tak byla snížena rekategorizací bělošských Američanů do nadřazené americké skupiny.
Pro mnoho Američanů sloužily teroristické útoky z 11. září 2001 jako sjednocující zážitek. Jak útoky přicházely ze zahraničí, byla vytvořena význačná out-group. Dodatečně došlo k rekategorizaci pro většinu Američanů v tom smyslu, že cítili, že Amerika jako celek byla napadena; útoky zvýšily význačnost vnímání, že všichni Američané jsou členy nadřazené skupiny národa. Tak se díky rekategorizaci stala Amerika jako celek novou in-group a byla vytvořena jiná out-group. „In-group favoritism posílilo soudržnost skupiny, pocity solidarity a ztotožnění se s nejvíce symbolickými hodnotami národa USA, zatímco outgroup discrimination přimělo občany USA, aby si mysleli, že nepřítel (al-Káida a její ochránci) je ztělesněním zla, odosobněním skupiny a vybitím hněvu na ní, a aby podpořili vojenskou reakci, případnou intervenci v Afghánistánu“.