Francouzský sociální teoretik Émile Durkheim (1858-1917) použil termín kolektivní vědomí ve svých Pravidlech sociologické metody (1895), Sebevraždě (1897) a Základní formy náboženského života (1912).
Podle Durkheima jsou individuální touhy neomezené a omezeny pouze vnějšími společenskými silami. Tyto a meze tvoří kolektivní vědomí, které je vtěleno do formálních a neformálních norem a hodnot kultury. Ty jsou vyjádřeny různými způsoby, od kodifikovaných pravidel a zákonů (tj. omezení rychlosti na dálnici), až po neformálnější pravidla, která existují pouze v hlavách kultury, která sdílí kolektiv (tj. při kýchání je slušné si zakrýt ústa). Tyto sdílené normy poskytují členům společnosti společnou ideologickou půdu a zajišťují, že členové jednají dohodnutými způsoby.
Jiní sociologové identifikovali různé formy, od postojů solidarity a memů až po extrémní chování, jako je skupinové myšlení nebo stádní chování. Je to způsob, jak popsat, jak se celá komunita spojuje, aby sdílela podobné hodnoty.