Norimberský kodex je soubor zásad pro experimentování na lidech, které byly stanoveny jako výsledek Norimberských procesů na konci druhé světové války. Konkrétně byly reakcí na nehumánní nacistické experimentování na lidech prováděné během války jednotlivci, jako byl Dr. Josef Mengele.
V srpnu 1947 vynesli soudci rozsudek v „Lékařském procesu“ proti Karlu Brandtovi a několika dalším. Předložili také svůj názor na lékařské experimenty na lidech. Několik obviněných tvrdilo, že jejich experimenty se od předválečných lišily jen málo a že neexistuje zákon, který by rozlišoval mezi legálními a nelegálními experimenty.
V dubnu téhož roku předložil Dr. Leo Alexander obžalobě pro válečné zločiny šest bodů definujících legitimní lékařský výzkum. Rozsudek soudu tyto body přijal a přidal další čtyři. Těchto deset bodů tvořilo „Norimberský kodex“. Ačkoli právní síla dokumentu nebyla stanovena a nebyl začleněn přímo do amerického ani německého práva, Norimberský kodex a s ním související Helsinská deklarace jsou základem pro Kodex federálních předpisů Hlava 45 Svazek 46, což jsou předpisy vydané Ministerstvem zdravotnictví a lidských služeb Spojených států, které upravují federálně financovaný výzkum ve Spojených státech. Kromě toho byl Norimberský kodex začleněn také do práva jednotlivých států, jako je Kalifornie, a dalších zemí.
Norimberský kodex obsahuje takové zásady jako informovaný souhlas a neexistence nátlaku, správně formulované vědecké experimentování a dobrodiní vůči účastníkům experimentu.