Pakt o stabilitě a růstu (PSR)

Co je Pakt o stabilitě a růstu?

Pakt o stabilitě a růstu (PSR) je závaznou diplomatickou dohodou mezi členskými státy Evropské unie (EU). Hospodářské politiky a činnosti jsou koordinovány soudržně, aby byla zajištěna stabilita hospodářské a měnové unie.

Klíčové způsoby

Jak funguje SGP

Cílem Paktu o stabilitě a růstu je zajistit, aby země v EU neutrácely nad rámec svých možností. K dosažení tohoto cíle je prosazován soubor fiskálních pravidel, která mají omezit rozpočtové schodky a zadlužení v poměru k hrubému domácímu produktu (HDP).

Evropská komise a Rada ministrů vydávají každoroční doporučení k politickým opatřením a dohlížejí na to, aby členské státy dodržovaly rozpočtové předpisy. Podle dohody jsou země, které poruší pravidla tři po sobě jdoucí roky, pokutovány maximálně 0,5% svého HDP.

Požadavky Paktu o stabilitě a růstu

Aby se zajistilo, že všechny členské státy EU budou hodnoceny a kontrolovány z hlediska dodržování Paktu o stabilitě a růstu, je každý z nich povinen předložit Evropské komisi a Radě ministrů zprávu o dodržování Paktu o stabilitě a růstu. Zpráva také informuje výše uvedené subjekty o očekávaném hospodářském vývoji členského státu pro současné a následující tři roky. Ty se nazývají „stabilizační programy“ pro členské státy eurozóny a „konvergenční programy“ pro nečlenské státy eurozóny.

V roce 2005 došlo k reformě Paktu o stabilitě a růstu, která vyžadovala, aby ekonomické zprávy obsahovaly „Střednědobý rozpočtový cíl“ neboli MTO. Toto dodatečné opatření bylo zavedeno s cílem umožnit členským státům ukázat Evropské komisi a Radě ministrů, jak hodlají uvést své rozvahy do přijatelných regulatorních standardů.

Pokud se členský stát nachází mimo přijatelné limity a má se za to, že nedělá dost pro nápravu situace, zahajuje EU tzv. „postup při nadměrném schodku“, kdy je viníkovi vydána lhůta pro splnění a podrobný ekonomický plán, jak jej vrátit pod přijatelné limity.

Historie PSR

Legislativní základ Paktu o stabilitě a růstu je jazykem článků 121 a 126 Smlouvy o fungování EU, která vstoupila v platnost 1. ledna 1958. Samotný pakt však byl formalizován až usnesením rady v červenci 1997 a plně vstoupil v platnost 1. ledna 1999.

Když vznikla eurozóna a měna euro, zůstaly národní vlády zodpovědné za svou vlastní fiskální politiku, zatímco Evropská centrální banka (ECB) se ujala řízení úrokových sazeb a kontroly inflace. Existence měnové unie, ale žádná fiskální unie mezi členskými státy vytvářela motivaci pro vlády, aby se zapojily do nadměrných schodkových výdajů s očekáváním, že fiskálně zodpovědnější státy budou nevyhnutelně čelit dilematu mezi záchranou svých partnerů s volnými výdaji, jinak by hrozila destabilizace měny.

Vzhledem k tomu, že všechny členské vlády čelí této pobídce, tato situace vytváří jakousi vězeňskou hru s dilematem, kde všechny členské vlády mají motivaci přebíhat a hospodařit s vysokými schodky, aby potěšily domácí voliče a zároveň riskovaly kolaps společné měny. V očekávání nebezpečí tohoto morálního hazardu Německo lobbovalo za zavedení pravidel Paktu o stabilitě a růstu v obavách, že některé státy vyvolají vysokou inflaci snižováním daní a marnotratnými výdaji.

Kritika Paktu o stabilitě a růstu

SGP je často kritizována za přísná fiskální pravidla. Někteří si stěžují, že porušuje národní suverenitu a slouží k trestání nejchudších členských států.

Dohoda se také stala terčem útoků kvůli nedodržování a domnělému protekcionářství vůči některým státům. Rada ministrů údajně nikdy neuvažovala o uvalení sankcí vůči Francii nebo Německu, přestože obě země v roce 2003 překročily tříprocentní hranici deficitu. Naopak jiným zemím, například Portugalsku a Řecku, hrozily v minulosti vysoké pokuty.

Kritici tvrdí, že Francie a Německo jsou chráněny kvůli svému mohutnému a nepřiměřenému zastoupení v Radě ministrů. Pakt o stabilitě a růstu byl hlavním bodem jednání během politické kampaně před britským referendem o brexitu v roce 2016.

Zmírnění pravidel Paktu o stabilitě a růstu

V březnu 2020 Evropská komise aktivovala obecnou únikovou klauzuli v Paktu o stabilitě a růstu, která umožňuje členským vládám překročit běžné limity pro schodek a zadlužení kvůli náhlému ekonomickému šoku způsobenému reakcemi vlád na pandemii COVID-19. V roce 2021 Komise oznámila, že tato pravidla zůstanou pozastavena až do roku 2023.