Co je privatizace zisků a socializace ztrát?
Privatizace zisků a socializace ztrát odkazuje na praxi, kdy se zisky společností považují za právoplatné vlastnictví akcionářů a ztráty společností za odpovědnost, kterou společnost musí nést. Jinými slovy, ziskovost korporací je výhradně ve prospěch jejich akcionářů. Když však společnosti zkrachují, důsledky – ztráty a oživení – jsou odpovědností široké veřejnosti.
Klíčové způsoby
Pochopení privatizace zisků a socializace ztrát
Základem tohoto konceptu je, že se zisky a ztrátami se zachází odlišně. Když jsou společnosti, i ty, které jsou veřejně obchodované, ziskové, jsou to akcionáři, kteří sklízejí odměny. Proto z toho profituje jen určitá skupina lidí. Ale když jsou ztráty, které tyto společnosti zažívají, vysoké, musí to odnést daňoví poplatníci.
Myšlenka privatizace zisků a socializace ztrát obvykle přichází v podobě nějakého typu zásahu ze strany vlád. To může být prostřednictvím sanací nebo libovolného počtu dotací.
Velké korporace, jejich manažeři a jejich akcionáři mohou z velké části těžit ze státních dotací a záchran díky své schopnosti kultivovat nebo kupovat vliv prostřednictvím lobbistů. Obhájci kontroverzních dotací a sanací zároveň tvrdí, že některé firmy jsou příliš velké na to, aby zkrachovaly.
Toto zdůvodnění je založeno na předpokladu, že jejich zhroucení by způsobilo hospodářské poklesy a mělo by mnohem hrozivější dopady na pracující a střední třídu než záchrany. To byl základ pro finanční výpomoc poskytnutou velkým bankám a automobilkám po hospodářské krizi v roce 2007.
Lidé, kteří obhajují kontroverzní dotace a sanace, tvrdí, že některé firmy jsou příliš velké na to, aby zkrachovaly, a vyžadují socializaci ztrát.
Fráze privatizace zisků a socializace ztrát má řadu synonym, včetně socialismu pro bohaté, kapitalismu pro chudé a citrónového socialismu. Druhý jmenovaný byl vytvořen v roce 1974 v New York Times v článku o rozhodnutí státu New York koupit dvě nedokončené elektrárny od živořící elektrárenské společnosti ConEd za 500 milionů dolarů.
Jedním z nejnovějších příkladů privatizace zisků a socializace ztrát je sanace bank, pojišťoven a výrobců automobilů po finanční krizi.
Program na pomoc problémovým aktivům (TARP) z roku 2008 povolil ministerstvu financí Spojených států za vlády prezidenta Baracka Obamy vynaložit 700 miliard dolarů z peněz daňových poplatníků na záchranu těchto firem, z nichž mnohé přispěly ke krizi neuváženými – a na chvíli enormně ziskovými – investicemi do rizikových derivátů krytých hypotékami. Ve skutečnosti však bylo použito jen 426,4 miliardy dolarů.
Někteří zaměstnanci krachujících firem dostali mnohamilionové bonusy, přestože přijali peníze od TARP a Federálního rezervního systému (Fed). Naproti tomu 861 664 rodin přišlo v roce 2008 o střechu nad hlavou kvůli exekuci. Média a veřejnost tento kontrast široce vnímaly jako příklad podpory, kterou bohatí lidé dostávají od vlády na úkor běžných občanů.
K 31. říjnu 2016 kumulativní inkasa v rámci TARP spolu s dodatečnými výnosy ministerstva financí z prodeje akcií AIG mimo TARP převyšují celkové výplaty o více než 7,9 miliardy dolarů.