Rogeriánská psychoterapie

Terapii s centrem osobnosti vyvinul Carl Rogers. Mluvil o ní spíše jako o poradenství než o psychoterapii. Věřil také, že vztah mezi klientem a terapeutem není vztah pacienta a lékaře, ve kterém se pacient pasivně podřizuje něčemu, co mu udělá léčitel. Naopak, měl by to být vztah člověka k člověku, ve kterém terapeut mluví s klientem. Použitím slova „klient“ místo „pacient“ chtěl Rogers naznačit, že klient není nemocný v žádném organickém smyslu.

Rogers si myslel, že v nás jsou tři já: sebepojetí, skutečné já a ideální já. Sebeopojetí je způsob, jakým ho člověk vidí – nebo sám sebe. Ideální já je to, kým by člověk chtěl být nebo měl být. Skutečné já je to, kým ve skutečnosti je. Shoda je míra shody mezi sebepojetím, skutečným já a ideálním já. Čím větší shoda, tím větší psychické zdraví je v klientovi. Pokud představa člověka o tom, kým je, nese velkou podobnost s tím, čím chce být, bude tento člověk relativně sebeakceptující. Cílem Person Centred Counselling je zvýšit klientovu shodu.

„Bezpodmínečné pozitivní ohledy“

Terapeut zaměřený na osobu by měl vnímat klientův svět, jako by byl její/jeho vlastní. Terapeut však musí vnímat klientovy emoce, aniž by se v nich vázal. Empatické porozumění podporují dva procesy: reflexe a objasnění. K reflexi dochází tehdy, když terapeut s malou změnou opakuje útržky toho, co klient řekl, a zprostředkovává klientovi nesoudné pochopení jeho/jejích výroků. K objasnění dochází tehdy, když terapeut abstrahuje jádro nebo podstatu souboru poznámek klienta.